VEŘEJNÉ BĚŽECKÉ TRÉNINKY

Běh do mého života patřil od dětství jako přirozená součást každodenních činností. Prý jsem jako sedmiměsíční mimino začala nejdřív běhat a až následně poté zkoušela chodit a sedět. Svou mámu mám ve svých vzpomínkách velmi často v poklusu – na vlak do práce a zpět s taškami v rukou minimálně svižnou chůzi.

 Na druhém stupni ZŠ můj běh povýšil – kromě každodenního stíhání vlaku do školy jsem ráno vstávala ve 4:30, abych vyběhla do polí – bavilo mě to tehdy a baví mě to i nyní. Ale kromě krátké epizody mých tréninků v atletice v FM asi do puberty (musela jsem z vesnice dojíždět) jsem cíleně netrénovala. Až asi do mých 30 let, kdy při třech celkem „živých“ synech jsem opět začala pobíhat po lesích a polích :-), ať si vyčistím hlavu. Hlavním impulzem postavit se na startovní čáru pro mě bylo mé (celkem přehnané) povzbuzování nejstaršího syna na jeho dětském závodě v přespolním běhu, kde on si před cílovou čárou skákal a ukazoval na své spolužáky. Celkem mě to dohřálo a řekla jsem si: Tak si to zkus! Vznikla z toho má první desítka za 54 minut, po níž jsem byla vyřízená ještě několik dní, ale – to už možná znáte i vy – chytlo mě to. Začala jsem závidět svým synům, že mají ve svých sportech trenéry, zúčastňují se soustředění – prostě mají možnost dělat to, co je baví naplno. Nevěděla jsem o běhu skoro nic, nevěděla jsem např. co je tempo, že existují boty tempové, krosové. Na svém 1. maratonu v Ostravě-Třebovicích jsem vlastně ani nevěděla, kolik měří, jen že asi bude dlouhý. Chtěla jsem ale vědět víc, i proto jsem začala trénovat s Alenou Peterkovou (držitelkou rekordů ČR od desítky po maraton) a můj trénink dostal strukturu, dost jsem se naučila, získala tituly mistryně ČR v půlmaratonu i maratonu, pokoušela se plnit limity na OH i MS v maratonu. Musela jsem se však vypořádat s přicházejícími zdravotními komplikacemi, které mě víceméně omezují v mé zálibě dodnes. Běh je však má vášeň. Jsem také ráda, že se všemi svými syny nás sport na vrcholové úrovni spojuje. To se mi na běhu a sportu obecně líbí – že dokáže spojovat různé lidi, komunity, národy i kultury.